Štěstí je dovednost....

Kdo chce být bezpečný ve své kleci?

13. března 2015 v 14:13 | Divá žena |  Básně úplně vážné
Jak je pošetilé moje srdce,
pádí jako o závod,
nahoru a dolů, do studených skal i úrodných nížin.
Nedá si poručit, nemá rozum.
Zavírám ho na sedm bran,
aby se nezranilo.
Ale tluče s sebou o stěny své cely,
jako poblázněný pták,
nechápe, proč nemůže zas letět,
pádit jako o život.
Zpomal přece, je to pro tvé dobro!
Vždyť já jen chci, abys bylo bezpečné ve své kleci.
Bezpečné ve své kleci?
Vrtí se mi ten malý blázen rozčileně v dlaních.
Kdo by chtěl být bezpečný ve své kleci?
 

Kocouří poslání

12. března 2015 v 21:19 | Divá žena |  Prostě tak
Zalehnul mě kocour. Dělává to tak, když to potřebuju.
Osamělá žena, která má často v nákupním košíku pouze kočičí konzervu, goudu, láhev vína a vložky, prostě potřebuje občas zalehnout.
Jeho úkolem je mě uspat, nebo si vyslechnout nějaké ty nářky.
Je trpělivý a má malou hlavu, kam se mu moje starosti stejně nevejdou.
Jeho úkolem je uspávat dospělé i děti, dospávat naše nedospánky a trpělivě čekat na moje noční návraty domů. Dobře ví, že ve dvě ráno, je lépe jen vpovzdálí poslouchat jak si zpívám pod peřinou teskné písně se sluchátkama v ších.
Kočky prý mají velmi dobrý sluch. Doufám, že ne hudební.
Jeho úkolem je příst a tvářit se pořád seriózně, i když mu nevyjde skok na parapet a spadne dolů.
Jeho úkolem je pozorovat, naslouchat a samozřejmě sem tam zabít ptáka, nebo myš.
Bere svou práci velmi vážně.
Dělá ji celým svým malým srdcem.
A vede si přirozeně mnohem líp než já.
Jeho úkolem je být. Je mu šumák, co se děje, když je teplo a má plné břicho.
Chtěla bych to taky umět, schroustat granule, posedět na okně a příst. Pak se protáhnout, podívat se na svého člověka a říct mu, hned všeho nech, je čas na lásku. Pak tě uspím, nebo si vyslechnu tvoje starosti. A budu příst.

Trocha jara, trocha smutku

12. března 2015 v 21:08 | Divá žena |  Prostě tak
Chodili jsme dneska po Vyšehradě a viděli jsme:

Psa, který k nám běžel a smál se.

Zmrzlou nevěstu v bílých šatech s kyticí rudých růží. Chlap, co si jí vedl, nevypadal jako ženich, u ucha měl telefon, na sobě džíny a koženou bundu. Ona měla hnusně fialový boty na vysokém kramfleku a po dlažebních kostkách šla jako opilá.

Japonské cizince s rouškami na obličeji.

Několik osamělých mužů středního věku, s foťákem a mírným smutkem, který jim šel v patách. Jeden nás míjel několikrát, zastavoval se a psal něco do mobilu. Doufala jsem, že je to někomu, koho začíná mít rád.

Několik šťastných rodin a několik méně šťastných.

Dva páry kolem padesátky, ti už nechodí na procházku s dětmi.

Starší dámy v ještě starších šatech, zavěšené do sebe, vypadaly, jako že už ani do tohoto světa nepatří. Určitě prožily těžký život v těžkých dobách. Já už vlastně neznám nikoho, kdo zažil druhou světovou válku.

Jednu starší paní, šla s telefonem u ucha, mluvila s kamarádkou o nějakém filmu. Představila jsem si, že spolu chodívají ven každou neděli, ale jedna z nich onemocněla, tak dneska leží doma. Tak jdou spolu alespoň po telefonu.

Potkala jsem taky trochu smutku, vylezl z šedivého počasí a na chvíli se přidal, zatímco jsem nenápadně kontrolovala telefon, jestli nepřišla nějaká zpráva.
Potkala jsem trochu strachu, když jsem přemýšlela nad tím, jak to bude všechno dál. Ale jenom trochu.

A potkala jsem radost, když jsme slyšeli zpívat ptáky, jako kdyby začínalo jaro.
 


Kde jsi byl?

10. března 2015 v 11:17 |  Básně úplně vážné
Kde´s byl celou tu dobu?
Čekala jsem,
až někdo jiný
mi do dlaní dal sebe.
A já ho stále držím
a ty jsi tady taky.
Darovaný člověk se
na zem nehází,
a je přísně zakázáno
po něm šlapat.
A stejně zůstaň,
než najdeš jiné dlaně
prázdné
hledající.
Dám ti potom
na tu cestu
malý kousek sebe.
Vem ho s sebou,
až zmizím za rohem
tak zahodit ho musíš
A stejně zůstaň
chvíli pro tu chvíli
chvíli pro to všechno
chvíli pro nic.
Můžem chvíli předstírat,
že někde za obzorem
třeba končí země…

Další články


Kam dál