Štěstí je dovednost....

Březen 2015

Kdo chce být bezpečný ve své kleci?

13. března 2015 v 14:13 | Divá žena |  Básně úplně vážné
Jak je pošetilé moje srdce,
pádí jako o závod,
nahoru a dolů, do studených skal i úrodných nížin.
Nedá si poručit, nemá rozum.
Zavírám ho na sedm bran,
aby se nezranilo.
Ale tluče s sebou o stěny své cely,
jako poblázněný pták,
nechápe, proč nemůže zas letět,
pádit jako o život.
Zpomal přece, je to pro tvé dobro!
Vždyť já jen chci, abys bylo bezpečné ve své kleci.
Bezpečné ve své kleci?
Vrtí se mi ten malý blázen rozčileně v dlaních.
Kdo by chtěl být bezpečný ve své kleci?

Kocouří poslání

12. března 2015 v 21:19 | Divá žena |  Prostě tak
Zalehnul mě kocour. Dělává to tak, když to potřebuju.
Osamělá žena, která má často v nákupním košíku pouze kočičí konzervu, goudu, láhev vína a vložky, prostě potřebuje občas zalehnout.
Jeho úkolem je mě uspat, nebo si vyslechnout nějaké ty nářky.
Je trpělivý a má malou hlavu, kam se mu moje starosti stejně nevejdou.
Jeho úkolem je uspávat dospělé i děti, dospávat naše nedospánky a trpělivě čekat na moje noční návraty domů. Dobře ví, že ve dvě ráno, je lépe jen vpovzdálí poslouchat jak si zpívám pod peřinou teskné písně se sluchátkama v ších.
Kočky prý mají velmi dobrý sluch. Doufám, že ne hudební.
Jeho úkolem je příst a tvářit se pořád seriózně, i když mu nevyjde skok na parapet a spadne dolů.
Jeho úkolem je pozorovat, naslouchat a samozřejmě sem tam zabít ptáka, nebo myš.
Bere svou práci velmi vážně.
Dělá ji celým svým malým srdcem.
A vede si přirozeně mnohem líp než já.
Jeho úkolem je být. Je mu šumák, co se děje, když je teplo a má plné břicho.
Chtěla bych to taky umět, schroustat granule, posedět na okně a příst. Pak se protáhnout, podívat se na svého člověka a říct mu, hned všeho nech, je čas na lásku. Pak tě uspím, nebo si vyslechnu tvoje starosti. A budu příst.

Trocha jara, trocha smutku

12. března 2015 v 21:08 | Divá žena |  Prostě tak
Chodili jsme dneska po Vyšehradě a viděli jsme:

Psa, který k nám běžel a smál se.

Zmrzlou nevěstu v bílých šatech s kyticí rudých růží. Chlap, co si jí vedl, nevypadal jako ženich, u ucha měl telefon, na sobě džíny a koženou bundu. Ona měla hnusně fialový boty na vysokém kramfleku a po dlažebních kostkách šla jako opilá.

Japonské cizince s rouškami na obličeji.

Několik osamělých mužů středního věku, s foťákem a mírným smutkem, který jim šel v patách. Jeden nás míjel několikrát, zastavoval se a psal něco do mobilu. Doufala jsem, že je to někomu, koho začíná mít rád.

Několik šťastných rodin a několik méně šťastných.

Dva páry kolem padesátky, ti už nechodí na procházku s dětmi.

Starší dámy v ještě starších šatech, zavěšené do sebe, vypadaly, jako že už ani do tohoto světa nepatří. Určitě prožily těžký život v těžkých dobách. Já už vlastně neznám nikoho, kdo zažil druhou světovou válku.

Jednu starší paní, šla s telefonem u ucha, mluvila s kamarádkou o nějakém filmu. Představila jsem si, že spolu chodívají ven každou neděli, ale jedna z nich onemocněla, tak dneska leží doma. Tak jdou spolu alespoň po telefonu.

Potkala jsem taky trochu smutku, vylezl z šedivého počasí a na chvíli se přidal, zatímco jsem nenápadně kontrolovala telefon, jestli nepřišla nějaká zpráva.
Potkala jsem trochu strachu, když jsem přemýšlela nad tím, jak to bude všechno dál. Ale jenom trochu.

A potkala jsem radost, když jsme slyšeli zpívat ptáky, jako kdyby začínalo jaro.

Kde jsi byl?

10. března 2015 v 11:17 Básně úplně vážné
Kde´s byl celou tu dobu?
Čekala jsem,
až někdo jiný
mi do dlaní dal sebe.
A já ho stále držím
a ty jsi tady taky.
Darovaný člověk se
na zem nehází,
a je přísně zakázáno
po něm šlapat.
A stejně zůstaň,
než najdeš jiné dlaně
prázdné
hledající.
Dám ti potom
na tu cestu
malý kousek sebe.
Vem ho s sebou,
až zmizím za rohem
tak zahodit ho musíš
A stejně zůstaň
chvíli pro tu chvíli
chvíli pro to všechno
chvíli pro nic.
Můžem chvíli předstírat,
že někde za obzorem
třeba končí země…

Nenávidím tohle počasí

10. března 2015 v 11:15 Básně úplně vážné
Nenávidím tohle počasí,
vím, že to není zajímavé
nenávidí ho totiž každý.
Nenávidím tohle počasí,
do duše se plouží ušpiněné stíny.
Je mi z toho zima
Nenávidím tohle počasí,
ledaže bych
se ti otevřela
a pak ležela celé odpoledne v posteli
se skleničkou vína v ruce.
Nenávidím tohle počasí.
Mohl bys mi zpívat
a já za odměnu
podrbala bych ti záda.
Nenávidím tohle počasí,
místo tebe
čekám na zastávce
čekám už strašně dlouho
na nějakou tramvaj
Nenávidím tohle počasí

nenávidím tohle počasí.

Karkulka sama v lese

10. března 2015 v 11:12 Prostě tak
V autě

Cesta ubíhá za oknem jako film. Opírám hlavu o sklo a dívám se, jak mě míjí svět.
Tak co, jak je, bude to dobrý ne? Ptá se.
Jo dobrý, odpovím automaticky. Položí mi ruku na koleno. Potlačím v sobě touhu ucuknout. Musí vycítit moje napětí, protože ruku zase rychle stáhne. Podívám se na něj. Na tu kdysi tolik milovanou tvář, šedé strniště, jemné vrásky kolem očí. Není to tak dávno, kdy bych udělala cokoliv, aby se usmál, aby se ty drobné vrásky prohloubily, abych viděla uznání.
Nemáš hlad? Zeptá se, zastavíme? A aniž čeká na odpověď, vyhodí blinkr a sjíždí k pumpě. Mlčím, hlad nemám, místo žaludku, mám v břiše roztřesený rosol.

Zaparkuje a jdeme dovnitř. Dá si kávu, mě koupí kolu. Sedneme si k plastovému stolečku a já ho pozoruji, jak jí. Jeho mohutné čelisti drtí potravu, na okamžik mi připadá jako nějaké zvíře, velké a nebezpečné zvíře. Pojď, Karkulko se mnou, neboj se, já nejsem vlk, já jsem pes, koukej, umím přemet a kotrmelec, kampak neseš ten košíček?
Očima kloužu raději nazdařbůh po regálech. Rosol v žaludku se rozechvěje ještě víc.

Musím si odskočit. Vidím, jak rád by šel se mnou, ale nemůže, tady na benzínce u Mladé Boleslavi opravdu ne. Do kabinky vletím na poslední chvíli. Vyzvracím všechnu kolu a taky zbytek snídaně. Fuj. V zrcadle bledá tvář s kruhy pod očima. Utéct ale není kam. Vracím se zpátky.

Tak co, ptá se, tak co, jak je. Snaží se povzbudivě usmívat, ale vidím, že mu to nejde. Ani on není z kamene.
Dobrý zahučím. Postaví se, vezme mě kolem ramen a odvede si mě k autu. Tak pojď Karkulko, pěkně si tě o samotě sežeru. Ale jsem za to objetí přece jen ráda, nohy se mi roztřásly, tak že bych snad sama ani nedošla.
Zbytek cesty už se ani jeden z nás nepokouší o konverzaci.

Na místě

Prohlížím si svůj pokoj, svojí postel. Stočím se v ní do klubíčka, pod peřinu a budu brečet, dokud neusnu. Karkulku už sežrali a co bude dál? Táta vlk odjel svým velkým fárem zpátky domů a nechal mě tu úplně opuštěnou.

Počítejte s tím, že si tu první noc asi popláčete, řekla mi ta milá terapeutka. Kdybyste nemohla spát, klidně přijďte, zaťukejte na mě.

Mluvily jsme spolu snad 2 hodiny. Držela jsem se a nebrečela.

Jak dlouho pijete? Jak často? Míváte okna? Jaký máte vztah s otcem? Bydlíte ještě u něj? Jedna otázka za druhou, odpovídala jsem mechanicky, tichým hlasem.
Tady máte režim dne, tady máte pravidla, která musíte tady dodržovat. Projděte si to. Tady je váš pokoj, vaše postel. Ostatní mají skupinu, přijdou po tom, ukáží vám kudy na večeři. Nebojte se, všechno zvládnete, tady jste v bezpečí. Zvládnete to a my vám pomůžeme.

V posteli

Takže tu teď ležím. Už máme zhasnuto, přišla nám zhasnout jiná slečna, taky terapeutka.
Při večeři jsem toho do sebe nedostala. Ostatní spolu pacienti mě nechali být. Občas se usmívali, sem tam se zeptali na drobnosti, ale vypadalo, že chápou, že potřebuju být sama. Překvapila mě ta uvolněná, řekla bych až radostná atmosféra u jídla. Jako bychom ani nebyli v protialkoholní léčebně, jako bychom se někde rekreovali.

Stočená do klubíčka pod dekou, opravdu brečím, přesně tak, jak mi předpověděla ta vlídná paní. V hlavě mi víří jedna myšlenka za druhou, dětství, první sexuální zkušenost, moje učitelka hudby, moje učitelka tance, moje trenérka na gymnastice, moje učitelka angličtiny, španělštiny a francouzštiny. Moje učitelka baletu, moje učitelka v kroužku kreslení.

A pořád nejsem dost dobrá, pořád není vlk spokojená. Pořád jsem moc tlustá, moc pomalá, moc líná, moc zbabělá, moc se flákám a na dovršení všeho začnu moc pít. A jsem v tom vynikající, opravdu, během půl roku piju první ligu. Tajně, ale pořád. Někdy si ubližuju. Taky tajně, řežu si na vnitřní stranu stehen žiletkou (tak aby to vlk nemohl vidět). Někdy zvracím.

A když se zhroutím, vlk bouchne pěstí do stolu a dost, půjdeš se léčit.

Tak tu ležím, stočená do kubíčka, pod dekou, Karkulka, ztracená v lese. Tady se nemusím bát vlka, tady se mám najít. Budu hledat cestu z toho lesa ven.

Tak to je moje první noc v léčebně, možná první noc, kdy jsem sama mimo domov. Ani nevím.
Můj svět je daleko.
Hlavně rodiče.
Hlavně táta. Jeho velká postava se tyčí nad mým dětstvím. Je to obr a vlk a princ a černokněžník.

Tady jsem ale schovaná, jenom já jediná Karkulka. Poprvé sama za sebe.

Je to kouzelný zámek nebo vězení? To se teprve uvidí…

Dračí země

10. března 2015 v 11:06 Básně úplně vážné
Když tě s sebou vezmu,
měj oči pevně zavřené,
až půjdeš se mnou,
neříkej už na nic ne.
Jen tak nespálíš se
blízko dračích kamen,
až se prvně dotkneš,

mých rozpálených ramen.

Prsa z plastu

6. března 2015 v 15:04 | Divoká Žena |  Básně hravé
Mám plastová prsa,
jsou velmi praktická,
jsou pevná a dmou se,
skrz trička elastická.

Ta plastová prsa,
nepodlehnou zkáze času,
svou plastovou kartou,
si platím za svou krásu!

A když by sešla,
do nepěkné podoby,
hodím je prostě,

do tříděné nádoby!

Pojeď domů

6. března 2015 v 14:52 Básně úplně vážné
Ve dvě ráno studeným městem,
jako bláznivá světluška
po špinavých cestách,
jela jsem od tebe domů.
Vevnitř jsem byla
podivně měkká,
sladká jak zahřátý med
živá jak koruna stromu.
Co jsi to našel za místo,
ukryté a nejtajnější?
Vstoupil jsi a naplnil ho
a usmíval ses tomu.
To místo mě teď trochu bolí,
trochu svítí,
trochu volá,
múj milý už pojeď domů!

Nesla jsem si

6. března 2015 v 14:51
Vyšla jsem do šedého rána a nesla jsem si s sebou kousek tebe,
pěkně v teple blízko srdce držela jsem:
tvůj smích
a nahrbená ramena,
způsob jakým si mneš unavený oči,
jak pomalu vyprávíš, a historky se ti větví,
zvlášť něžně jsem pochovala vzpomínku
na tvou ruku na mé tváři a v mých vlasech.
Myslela jsem na to, že jsem řekla, že tě neznám a při tom vím už tolik věcí:
co tě trápí,
jak vypadáš při milování,
po probuzení
a taky když spíš.
Jak voníš,
jak hladíš
a jak zpíváš.
Vezla jsem si to zamlženým ranním městem,
Asi na mě bylo něco vidět,
lidi se na mě usmívali,
viděli asi, jak jsem bohatší

a taky mnohem mnohem sladší než kdy před tím.