Štěstí je dovednost....

Karkulka sama v lese

10. března 2015 v 11:12 |  Prostě tak
V autě

Cesta ubíhá za oknem jako film. Opírám hlavu o sklo a dívám se, jak mě míjí svět.
Tak co, jak je, bude to dobrý ne? Ptá se.
Jo dobrý, odpovím automaticky. Položí mi ruku na koleno. Potlačím v sobě touhu ucuknout. Musí vycítit moje napětí, protože ruku zase rychle stáhne. Podívám se na něj. Na tu kdysi tolik milovanou tvář, šedé strniště, jemné vrásky kolem očí. Není to tak dávno, kdy bych udělala cokoliv, aby se usmál, aby se ty drobné vrásky prohloubily, abych viděla uznání.
Nemáš hlad? Zeptá se, zastavíme? A aniž čeká na odpověď, vyhodí blinkr a sjíždí k pumpě. Mlčím, hlad nemám, místo žaludku, mám v břiše roztřesený rosol.

Zaparkuje a jdeme dovnitř. Dá si kávu, mě koupí kolu. Sedneme si k plastovému stolečku a já ho pozoruji, jak jí. Jeho mohutné čelisti drtí potravu, na okamžik mi připadá jako nějaké zvíře, velké a nebezpečné zvíře. Pojď, Karkulko se mnou, neboj se, já nejsem vlk, já jsem pes, koukej, umím přemet a kotrmelec, kampak neseš ten košíček?
Očima kloužu raději nazdařbůh po regálech. Rosol v žaludku se rozechvěje ještě víc.

Musím si odskočit. Vidím, jak rád by šel se mnou, ale nemůže, tady na benzínce u Mladé Boleslavi opravdu ne. Do kabinky vletím na poslední chvíli. Vyzvracím všechnu kolu a taky zbytek snídaně. Fuj. V zrcadle bledá tvář s kruhy pod očima. Utéct ale není kam. Vracím se zpátky.

Tak co, ptá se, tak co, jak je. Snaží se povzbudivě usmívat, ale vidím, že mu to nejde. Ani on není z kamene.
Dobrý zahučím. Postaví se, vezme mě kolem ramen a odvede si mě k autu. Tak pojď Karkulko, pěkně si tě o samotě sežeru. Ale jsem za to objetí přece jen ráda, nohy se mi roztřásly, tak že bych snad sama ani nedošla.
Zbytek cesty už se ani jeden z nás nepokouší o konverzaci.

Na místě

Prohlížím si svůj pokoj, svojí postel. Stočím se v ní do klubíčka, pod peřinu a budu brečet, dokud neusnu. Karkulku už sežrali a co bude dál? Táta vlk odjel svým velkým fárem zpátky domů a nechal mě tu úplně opuštěnou.

Počítejte s tím, že si tu první noc asi popláčete, řekla mi ta milá terapeutka. Kdybyste nemohla spát, klidně přijďte, zaťukejte na mě.

Mluvily jsme spolu snad 2 hodiny. Držela jsem se a nebrečela.

Jak dlouho pijete? Jak často? Míváte okna? Jaký máte vztah s otcem? Bydlíte ještě u něj? Jedna otázka za druhou, odpovídala jsem mechanicky, tichým hlasem.
Tady máte režim dne, tady máte pravidla, která musíte tady dodržovat. Projděte si to. Tady je váš pokoj, vaše postel. Ostatní mají skupinu, přijdou po tom, ukáží vám kudy na večeři. Nebojte se, všechno zvládnete, tady jste v bezpečí. Zvládnete to a my vám pomůžeme.

V posteli

Takže tu teď ležím. Už máme zhasnuto, přišla nám zhasnout jiná slečna, taky terapeutka.
Při večeři jsem toho do sebe nedostala. Ostatní spolu pacienti mě nechali být. Občas se usmívali, sem tam se zeptali na drobnosti, ale vypadalo, že chápou, že potřebuju být sama. Překvapila mě ta uvolněná, řekla bych až radostná atmosféra u jídla. Jako bychom ani nebyli v protialkoholní léčebně, jako bychom se někde rekreovali.

Stočená do klubíčka pod dekou, opravdu brečím, přesně tak, jak mi předpověděla ta vlídná paní. V hlavě mi víří jedna myšlenka za druhou, dětství, první sexuální zkušenost, moje učitelka hudby, moje učitelka tance, moje trenérka na gymnastice, moje učitelka angličtiny, španělštiny a francouzštiny. Moje učitelka baletu, moje učitelka v kroužku kreslení.

A pořád nejsem dost dobrá, pořád není vlk spokojená. Pořád jsem moc tlustá, moc pomalá, moc líná, moc zbabělá, moc se flákám a na dovršení všeho začnu moc pít. A jsem v tom vynikající, opravdu, během půl roku piju první ligu. Tajně, ale pořád. Někdy si ubližuju. Taky tajně, řežu si na vnitřní stranu stehen žiletkou (tak aby to vlk nemohl vidět). Někdy zvracím.

A když se zhroutím, vlk bouchne pěstí do stolu a dost, půjdeš se léčit.

Tak tu ležím, stočená do kubíčka, pod dekou, Karkulka, ztracená v lese. Tady se nemusím bát vlka, tady se mám najít. Budu hledat cestu z toho lesa ven.

Tak to je moje první noc v léčebně, možná první noc, kdy jsem sama mimo domov. Ani nevím.
Můj svět je daleko.
Hlavně rodiče.
Hlavně táta. Jeho velká postava se tyčí nad mým dětstvím. Je to obr a vlk a princ a černokněžník.

Tady jsem ale schovaná, jenom já jediná Karkulka. Poprvé sama za sebe.

Je to kouzelný zámek nebo vězení? To se teprve uvidí…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama