Štěstí je dovednost....

Recepční a první nevěra

6. března 2015 v 14:19 |  Prostě tak
A tak tedy poprvé nevěra a tak tedy poprvé v hotelu. Ano hotel, jako hlavní hrdinka svého příběhu musím projít aspoň malým ponížením, například při zapisování do hotelové knihy. Musím projít tou chvílí, kdy recepčnímu dojde, že jsme oba z Prahy, že naše příjmení, přes to vdaná a ženatý se liší, stejně tak jako bydliště. Musím to projít až po tu chvíli, kdy po druhé ranní odcházíme domů. Budete se ještě vracet? Ne už ne, díky.
K tomu kroku se strašně dlouho odhodlávám. Spousta schůzek, povídání, oťukávání a tak podobně. Chci to, to vím určitě. Chci víc než líbání na ulici, držení se za ruce v hospodách a barech a kradmé pohledy po ostatních. Jestli někoho neznám, jestli někdo nezná mě. Sakra.

Tak dobrá, začnu psát emaila Milému, objednej pokoj, je mi jedno kde, ale udělej to dneska. Nebo se rozmyslím. Nebo to neudělám. Taková plánovaná akce-rozhodnutí bez vlivu alkoholu, na který se všechno tak hezky dá svést. Ale, pokračuju, budeš hodnej, trpělivej, něžnej. A neutečeš hned potom domů. A hned jak se rozloučíme, napíšeš mi zprávu. Že mě miluješ, že to bylo krásný. A ráno mi napíšeš email. Dlouhej. A zařiď všechno ty, nechci nic vědět. P. S. Antikoncepci mám hormonální, takže žádný latex s sebou.

Od té doby už v práci nic neudělám. Šimrá mě v břiše. Mám chuť to okamžitě zrušit. Mám chuť zavolat domůa říct mu, že dneska vlastně nikam nejdu a nejít a nereagovat-žádná odpověď nejlepší odpověď.

Neudělám nic z toho. Hypnotizuju lištu s hlavní nabídkou, kde se má objevit email. Cuknu s sebou pokaždé, když někdo za mými zády vejde do kanceláře.

A za chvíli:

Všechno zařídím, všechno udělám, všechno. Miluju tě holčičko, napíšu/zavolám jak budu něco vědět.

Pak pošle odkaz na hotel: Tak tady máme rezervovaný pokoj. Těším se, nemůžu se dočkat.

Nečekáš doufám, že se s tebou sejdu tam. Dáme si sraz u metra. V pět hodin. Pa (nedokázala jsem napsat, že se taky těším, protože bych lhala. Já nevím co se. Sakra)

Podívám se na stránky hotelu. Pokoj dvoulůžkový, mimo sezónu, sociální zařízení na pokoji, 1 500 korun na den. Bože, pomyslím si, tolik za jedno šoustání? (počítač mi změnil šoustání na poustání, co to proboha je?)

Takže sraz v pět u metra. Je v obleku (sakra), jsem nervózní, nedokážu se mu podívat do očí. Myslím, že se mi třesou ruce.

Nejdřív si dáme něco k pití. Navrhuju, oddaluju, smlouvám se svým rozhodnutím.

Je jasné, že nejradši by si dal mě, hned. Ale dobře když jednou jeden slíbí, že bude trpělivý.

Pocit jako bych šla k zubaři. Jako bych nikdy z nikoho nespala, nepoustala.

Jdeme do zaplivané hospody (nic lepšího jsme nenašli). Dám si víno a je podle očekávání hnusné (proč jsem se jen nenaučila pít pivo?).

Kouřím jednu cigaretu za druhou. Chci se opít, ale vím, že jsem potom k ničemu. Chvíli si povídáme.

Cesta do hotelu proběhne už v tichu.

Ještě to nevím, ale přichází ta nejhorší část. Zapisování do hotelové knihy.

Za pultem recepce sedí takový mladý kluk. Dívá se na televizi. Když vejdeme, postaví se. Rezervace na jméno Horák, řekne Milý.

Ano, prosím občanské průkazy na to on.

Má na nose, chudinka obrovský beďar. Je celý naběhlý, a kdyby se ho člověk dotkl, určitě by explodoval. Cítím, jak se o mě pokouší hysterický záchvat smíchu. On se mi podívá do očí a uvidí to tam. A to se mu nelíbí.

Prosím i váš občanský průkaz, abyste se mohla zapsat, řekne ledově. Začnu se hrabat v tašce. Mám chuť se pochechtávat. Nemůžu si pomoct, nervy mám napjaté k prasknutí. Myslím na to, že se mu na ten nos nesmím dívat.

To snad nebude nutné, ozve se Milý, snad by stačil můj.

Tváří se suveréně, ale já cítím v jeho hlase roztřesenou nervozitu. Vida ani on není zvyklý, zapisovat se pod cizím jménem v hotelu.

A je to pryč, smích mě přešel jako mávnutím kouzelného proutku. Vrhnu na recepčního kradmý pohled a jemu se rozsvítí oči náhlým pochopením a světe div se, morální převahou.

Vole, proběhne mi hlavou a nevím sama, komu to směruji.

Tak to nepůjde, protáhne ten hoch, to bych mohl mít problémy, všichni ubytovaní se musí zapsat.

Milý se už zapsal, tužku drží v ruce, před sebou knihu a svou občanku.

Já myslím, že to nebude tak hrozný, řekne Milý vemlouvavým tónem a u mě tím ztrácí další body.

Ale je to nutné, odvětí mu recepční vítězně.

Konečně jsem našla peněženku, vytáhnu ji a podám Milému, ať mě proboha zapíše a máme to z krku.

Chci se podívat recepčnímu do očí, pevně a beze studu, ale nemůžu a nechtěně mi pohled sklouzne zase na ten monstrózní pupínek. Chvíli se na něj dívám, přesně takovým pohledem, kterým se nedokážu dotknout jeho očí. Je to neplánovaný útok, taková nouze ctnost, ale zapůsobí to na něj dokonale. Rozpačitě si promne bradu a odvrátí pohled k televizi. Dokonce si dodám tolik odvahy, že se o Milého před tím klukem zezadu opřu a nahlédnu, jak zapisuje moje jméno.

Číslo občanky je správné, adresa je jiná a jméno - Alexandra Nováková.

Moje malé vítězství nad recepčním se promění v popel. Tak to jsem já Sandra Nováková a místo toho, abych byla doma s manželem a dětmi, jdu s nějakým chlápkem v obleku poustat do hotelu.

Sakra.




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama